Dělej to, co umíš, ne to, co neumíš…

Žijeme pod neustálým tlakembýt perfektní vždy a všude.

Za všech okolností podávat skvělé a bezchybné výkony – ve škole, v práci, v rodině. Nosit dobré známky, dosáhnout vysokých pracovních pozic, hodně vydělávat, skloubit práci i péči o rodinu, být skvělým partnerem, rodičem, všechno dělat nejméně na 150% a ještě se u toho stále usmívat. Mantrou je být úspěšný.

Ženeme se hlava nehlava za tím, dosáhnout úspěchu. A když se pak jednou s jazykem na vestě vřítíme do cíle, ohlédneme se a položíme si otázku „k čemu to vlastně celé bylo“? Je možné, že s vlastní odpovědí nebudeme vždycky spokojení.

Mám pocit, že v tom sprintu občas zapomínáme sami na sebe. Na to, kým jsme, co umíme, co potřebujeme, co nám dělá dobře. Místo toho se snažíme zavděčit lidem kolem sebe, naplnit jejich očekávání, dosáhnout jejich uznání a jejich spokojenosti.

Vracela jsem se ve vzpomínkách a přemýšlela, co mě samotnou k tomuto přesvědčení o nutnosti být perfektní dovedlo a možná je to příliš vyhraněný postoj, ale dospěla jsem k tomu, že…

…ve škole jsme se naučili tři věci:

  • rozvíjet své slabé stránky
  • být poslušní
  • a myslet si, že musíme všechno vědět a umět

Odvážná tvrzení hned na úvod, ale zdá se, že “syndrom musím všechno vědět, umět” se nás týká víc, než bychom si byli ochotni připustit.

Zažili jste někdy ten pocit, že “to” (ať už to je cokoliv) byste měli přece PERFEKTNĚ a OKAMŽITĚ vědět? Že byste měli vědět, jak se máte SPRÁVNĚ zachovat, jak se tvářit, co si myslet… a vy prostě nevíte… neumíte, nedokážete okamžitě reagovat, nemáte na to hned názor a pochybujete, jak by to mělo být vlastně celé správně.

Systém, ve kterém se vzděláváme, nás vede k tomu jednat podle návodů, informace konzumovat, opakovat a hlavně je moc nezkoumat a nezpochybňovat. Na náš názor se nikdo neptá. Hlavně máme všechno správně zopakovat a znát pohotovou odpověď – za každé situace, bez přemýšlení, okamžitě a správně. (I kdyby nás o půlnoci vzbudili, tak to musíme znát, jak když bičem mrská – pamatujete?)  

V tom systému příliš nevěnujeme pozornost tomu, v čem jsme dobří. Dle logiky – není důvod zlepšovat to, co je v pořádku. O to víc ale musíme zbylou energii zaměřit na to, co nám nejde. (Máš trojku ze zeměpisu? Tak na tom zamakej, ať není taky na vysvědčení…) A tak se často věnujeme činnostem, které nám nejdou, abychom se v nich zlepšili. Plníme úkoly navíc a procvičujeme.

Učíme se, že jedničky jsou ukazatelem toho, jak je to správně. Místo toho, abychom sledovali svůj vlastní pokrok a změny, se učíme poměřovat své vlastní výkony s ostatními. Místo toho, abychom si byli vědomi svých vlastních schopností a stavěli na nich, často známe všechny své neschopnosti a stavíme na nich.

Učíme se otáčet se pro potvrzení správnosti a hodnocení na autoritu – někoho, kdo to přece přesně a jistě ví, jak je to správně. Jsme zvyklí být ujišťovaní o tom, kdy a jak je co správně a kdy ne. Zvykáme si odvozovat svou vlastní hodnotu od toho, jak jsme hodnoceni. A zvykáme si, nechat si svou hodnotu opětovně potvrzovat.

Princip je jednoduchý, abychom si tu vlastní hodnotu ubránili a cítili se v bezpečí, chceme se vyhnout trestu a získat odměnu (dobrou známku, úsměv, pochvalu, vyjádření zájmu, spokojenosti, lásky). A tak se snažíme zavděčit, splnit pokyny těch, od kterých nám na hodnocení záleží.

Kruh se uzavírá. My tento postup opakujeme tak dlouho pořád dokola, až se stane naší přirozeností. Utvrzujeme se v tom, že poslušnost nás drží v bezpečí, přejímáme a zvnitřňujeme pokyny, které k nám přicházely zvnějšku a na základě nich si konstruujeme domněnky o tom, co se od nás dál očekává. A tuto výbavu si odnášíme dál do života.

Musíš, nesmíš, měl bys vs. můžu, chci a potřebuji

Zvykli jsme si držet se návodů, čekáme, až nám “někdo” řekne co a jak a občas nevíme, jak se zorientovat v tom množství věcí a informací co nás obklopují. Ptáme se, co je důležité. Ale už ne, co je důležité pro nás nebo z našeho pohledu. Ptáme se, jak je to správně. Ale už ne, jak to vnímáme jako správné my sami.

Pod tíhou všeho toho, co musíme, nesmíme a měli bychom se úplně ztrácí to, co můžeme, chceme a potřebujeme.

Mám pocit, že často vnímáme jako důležité to, co je dáno příkazem, autoritou a zapomínáme se ptát (sami sebe) na to, jaké máme možnosti.

Pak se může stát, že to, co nás baví, v lepším případě pasujeme do role koníčků, v horším případě postavíme na vedlejší kolej, protože je stále potřeba se věnovat „důležitějším věcem“. Máme ve zvyku vnímat svoje potřeby jako něco méně významného, jako něco, co musí ustoupit nějakým jiným, důležitějším potřebám.

Často jsme zvyklí jednat, pracovat, rozhodovat se ve prospěch ostatních a třeba i na úkor sebe. Tak je to přece správně, tak nás to učili. Jednat ve prospěch sebe by totiž bylo sobecké. My z toho ale nakonec býváme vyčerpaní a smutní a zpátky vracíme výčitky, že jsme se pro někoho, něco obětovali a ono se nám “to” nevrací zpět. A je to právě ta energie dávání a přijímání, která v celé téhle rovnici hraje roli.

Ve škole a následně v práci trávíme více nebo méně asi třetinu života, tak je škoda ten čas promrhat něčím, co nás nezajímá nebo se věnovat něčemu k čemu máme odpor, něčemu, do čeho energii dáváme, ale nevrací se nám zpět.

Tlak příkazu nás nutí energii odevzdávat i tam, kam ji sami dávat nechceme. A my ji pak potřebujeme dočerpávat jinde, abychom zase měli dostatek k odevzdávání. Když máme možnost volby a následujeme své touhy, věnujeme svou energii přirozeně tomu, co nám přináší radost. A pak, co ze sebe dáváme, to v podobě radosti, tvořivé a životodárné energie, čerpáme zpět. 

Z povídání mých klientů nabývám dojmu, že ne jenom já jsem se jako malé dítě v různých podobách setkala s tím, že práce není zábavapracovat se musí. A zřejmě ne jenom já jsem přihlížela reakcím na ten tlak příkazu, kterými bylo často znechucení nad vykonávanou činností a odpor k ní. Neznala jsem nikoho, kdo by měl z práce radost, těšil se do ní, vykládal mi, jak se cítí naplněný a spokojený s tím, co dělá. Spíš jsem byla (a stále jsem) svědkem různých povzdechů typu “Ach jo, už zase pondělí…”, “Mně se tak nechce…”, “Tak ať  už to máme dneska rychle za sebou…”, “Potřebuji vypnout…”.

Co s tím?

Zdá se to poměrně jednoduché…

Když nás něco baví, tak to chceme dělat často a opakovaně. Když něco děláme často a opakovaně, tak se v tom zdokonalujeme. A když se zdokonalujeme a vidíme pokroky, tak nám to zpět přináší radost, dobrý pocit ze sebe sama, jsme nabytí energií. A tak můžeme pokračovat dokola dál.

…a že to v praxi nebývá až tak jednoduché, jak se teoreticky jeví, to známe taky. Neděláme to, co by nás bavilo a co bychom chtěli. Děláme spoustu různých věcí, které sice nepovažujeme za důležité, ale máme pocit, že musíme.

A tak se ptám, jaké je to správné palivo pro náš vnitřní motor?

Vždy jsem chtěla takovou práci, kterou bych vnímala v rovině „I am OK, work is OK“. Takovou která by mě v ideálním případě i bavila, ale hlavně takovou, u které bych zažívala ten pocit, že mi přináší víc, než jen peníze, že mě nabíjí a že ji vnímám jako nutnost proto, že se jí sama chci věnovat. Takovou, která mi dává smysl.

Přestala jsem se soustředit na dosahování všelijakých obecně stanovených měřítek úspěchu a naplňování příkazů a očekávání. A místo toho jsem si začala klást tyto otázky:

  • Co je to, čím se právě teď zabývám?
  • Proč dělám zrovna tohle? Co mi to přináší? Jak se v tom cítím?
  • Jakou hodnotu přináším já světu kolem sebe?
  • Je všechno tak jak má být nebo toužím po změně?
  • Co chci zachovat a co chci změnit, abych se cítila lépe?

Nakonec mám pocit, že otázky kolem jasné specifikace našich plánů “co budeme dělat za pět, za deset let”, nejsou příliš relevantní. Je v pohodě to nevědět. Mám pocit, že je důležitější umět rozpoznat do čeho chceme svou energii investovat TEĎ a zkoumat jestli je to něco, co nám tu energii množí a vrací zpět – jinými slovy, věnovat se takové činnosti, která je tím správným palivem pro náš vnitřní motor.

Jedna z cest, jak to “palivo” najít, by mohla vést skrze snahu vidět, vnímat a chápat sami sebe ve svých možnostech. Poznávat různé věci, průběžně identifikovat co nás baví a co ne, kde máme potenciál se zlepšovat a kde ne.

Věnovat se tomu, co umíme a dovolit si taky občas něco neumět a něčemu nerozumět. Nesnažit se vědět, umět a dělat všechno, ale dělat to, co umíme a ne to, co neumíme.

Neodcházejte s prázdnou! Stáhněte si zdarma

Minikouče do kapsy

Simona Dosedělová
Pomáhám najít cestu z ne-času, ze života, kdy nestíháte, nemáte čas.

Znám způsob, jak z chaotického pobíhání mezi povinnostmi, zachraňováním skomírajících vztahů a smutným pohledem za svými nenaplněnými sny o odpočinku, vytvořit fungující systém a najít tak cestu ke spokojenému a vyrovnanému životu.

Jako koučka naslouchám, podporuji, stavím výzvy i bezpečné prostředí, abyste mohli zažít ten pocit úlevy, když "TO" řeknete nahlas a nenecháte to v sobě shnít!

A protože taky vím, že často dřív raději hledáme odpovědi po vlastní ose, než si řekneme "možná by to bylo fajn s někým probrat", věnuji se problematice sebekoučování a učím, jak si osvojit koučovací schopnosti, jak je uplatňovat sám na sebe a jaká úskalí to obnáší.

Napsala jsem pro vás eBook, který si můžete stáhnout zde: Minikouč do kapsy >>

A víc se o mně dozvíte zde >>
Komentáře
  • MINIKOUČ DO KAPSY

    Nástroj sebepoznání, který Vám pomůže najít odpovědi, když jste v koncích!

  • Facebook
  • Instagram
  • Články na webu psychologie.cz
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky