Jak dopadl váš adventní kalendář? Část I. Hodnota obdarování

Leden za námi. Záměry pro letošní rok na mnoha frontách pomalu nabývají konkrétních podob – ať už jako visionboardy, roční a měsíční cíle nebo jako poznámky na TO DO listech. A já bych se ještě naposledy ráda ohlédla za rokem uplynulým.

posledním článku, který byl věnovaný adventnímu času a vytváření překvapení, přinášení laskavosti a radosti, jsem vás zvala, ať se ke mě připojíte při tvorbě adventních kalendářů pro dospělé.

Dnes by mě zajímalo jak vaše plány a překvapení dopadly, takže na vás mám pár otázek:

  • Co s vámi dělalo vymýšlet adventní překvapení?
  • Co s vámi dělala jejich realizace?
  • Do jakých situací jste se díky tomu dostali?
  • Šlo spíš o dárky nebo o činy? Co vás k nim vedlo?
  • Co jste si v průběhu adventu uvědomili?
  • A co to pro vás celé nakonec znamenalo?

Potěší mě, když se o své úvahy v komentářích pod článkem nebo na FB podělíte.

A jak jsem slíbila, že si „po novém roce povíme“, taky vám řeknu, jak jsem dopadla se svými záměry já :-)


Advent byl překvapivý, některé ze svých plánů jsem realizovala, jiné ne. Sama jsem se stala předmětem několika jiných adventních překvapení od těch, co se nechali inspirovat a to bylo moc milé :-)

Seznam překvapení a plánů jsem měla skoro na každý den a došlo i na náhodné kolemjdoucí. Snažila jsem se vymýšlet spíš činy, než hmotné dárky.
Některý den toho bylo víc, jiný míň. Toť shrnutí v kostce.

Dnes ale nepovažuji za důležité zabývat se tím, co konkrétně na mém seznamu bylo, co jsem dělala nebo darovala. Za důležité považuji odpovědi na stejné otázky, které kladu já vám – na co jsem díky své adventní zkušenosti přišla, co jsem si uvědomovala a co to pro mě znamenalo.

A protože mě adventní zkušenosti dovedly k úvahám, které jdou dvěma různými směry, vznikly dva články, ve kterých reflektuji to, čeho jsem si všimla na našem svátečním chování.

První z nich se týká významu a hodnoty obdarování, druhý našeho prožívání a záměrů a toho jak se skrze naše vztahy manifestují navenek.

Zastávka první: Co jsem se za svůj život naučila o darech a obdarování

  • Dary jsou za odměnu. – Jakoby dar nemohl přijít jen tak. Byli jste hodní nebo jste zlobili? Zasloužíte si dárek? S touto přímou úměrou, když budeš hodný/á, dostaneš dárek, se učíme poslušnosti, ale taky technikám manipulace a vypočítavosti. Takže když budu hodný/á – dostanu dárek?
  • Dar je prostředek komunikace. –Darem můžeme vyjadřovat poděkování, ocenění, omluvu, chceme si někoho zavázat nebo ho o něco poprosit. Ale vedle toho ještě záleží na tom, jestli je význam sdělení chápán příjemcem stejně, jako je vnímán tím, kdo dar přináší. Pokud ne, jen odlišnost vyslaného a přijatého sdělení je může dostat do vzájemně nerovné pozice a přinést přinejmenším rozpaky.
  • Darem hodnotíme i oceňujeme. – Darem můžeme mluvit o druhém a vyjadřovat, jak vnímáme jeho hodnotu jako člověka nebo hodnotu jeho činu. Darem můžeme taky mluvit o sobě a vyjadřovat své pocity (např. vděk).
  • O hodnotě daru často uvažujeme ve smyslu jeho finanční náročnosti. Ale dokážeme vnímat i hodnotu samotného aktu obdarování – jaký záměr, jaké sdělení je v daru skryto, co darem komunikujeme a jaké emoce přinášíme, jak (moc dobře) dotyčného známe a na základě jakých informací jsme dar vybírali nebo vyráběli, kolik času a energie jsme procesu „dát si záležet“ věnovali.
  • Dary jsou spojené s konkrétními daty v kalendáři a s pocitem povinnosti. – Nejen Vánoce, ale i narozeniny a různá výročí, Valentýn a svátky. Tato blížící se data přináší často otázku: „Co mu/jí/jim zase dám?“ a pocit povinnosti. Není přece možné dárek nedat… A tak se někdy namísto radosti a vyjádření poděkování a úcty, které se ztratily neznámo kam, i když v symbolické rovině tam zřejmě kdysi na prvopočátku existovaly, objevují pocity viny, povinnosti, nervozita a stres.
  • Dary jsou spojené s mnoha dalšími pocity, mimo jiné i se strachem. – Není možné dárek nedat, přece se to očekává, “musím, měl/a bych” se zavděčit, nezklamat, neprovokovat a nevybočovat z řady, nenarušit tradici, protože bych mohl/a přijít o lásku, přátelství, náklonnost druhého. Jak by potom utrpěla moje vlastní hodnota?

Události spojené s mou adventní výzvou přinášely zajímavé debaty na náš rodinný stůl. Dívali jsme se s partnerem na to, jak se na Vánoce připravujeme my, jak se na ně připravují naši blízcí, jak probíhají domluvy o tom, kdo komu co daruje a jak odpovídáme na telefonáty na téma „co chcete pod stromeček?“ V souvislosti s tím vším jsme rozvíjeli úvahy o tom, co chceme o obdarovávání v budoucnu učit své děti.

Vánoce bývají citlivé na emoce a já jsem si uvědomila, že ne vždy a na všechno reagujeme s tím, o čem by Vánoce měly údajně být, s klidem a mírem. Třeba mě samotné dlouhodobě vadí, že se dárky vybírají pod tlakem. A tentokrát nemyslím tlak časový, že nestíhám, ale pod tlakem, že dárky musí být. Myslím si, že nemusí.

Zastávka druhá: Co tedy chceme o hodnotě obdarování předávat svým dětem…

…nebo ještě jinak, o čem bychom s nimi jednou chtěli vést dialog, aby mohly vnímat význam darů a aktu obdarování jako položku, kterou má smysl zasadit do kontextu svých životních hodnot.

Než tento dialog povedu se svými dětmi, můžeme ho tady rozvádět spolu:

  • Není to o tom, co dávám, ale s jakým záměrem to dávám. – Všeobecně věcné dary shazovat nechci. I když říkám, že si myslím, že se bez nich obejdeme, pořád chápu, že svůj význam mají, důležitý je ale záměr, který je do nich vložen. Často totiž u darů vnímám záměr „koupit si lásku“ (dětí, vnoučat, partnera), “ubezpečit se o svojí vlastní hodnotě” nebo to, že dar záměr úplně postrádá, prostě je „do počtu“ nebo „z rutiny“, protože Vánoce…
    Mým záměrem pro advent bylo: „Chci vzpomínat na to, co jsme spolu zažili.“, proto jsem se snažila vymýšlet víc činů než darů.
  • Není to o tom, co dávám, ale kým u toho jsem. – S darem dávám i kus sebe, minimálně jako vzpomínku. Možná si obdarovaný po pár letech nebude přesně vzpomínat, co ode mě dostal, ale vybaví se mu pocity a atmosféra, které dar doprovázely. Jak se v ten moment cítil on, jak jsem se chovala já, když jsem ho obdarovala, jak jsem se tvářila, kam jsem směřovala svůj pohled, s jakými slovy jsem mu dar dávala…
  • Když darovat, tak s radostí. – Je důležité, jak se u předávání daru cítím, co prožívám. Nejdřív se musím hezky a v pohodě cítit já, abych mohla dávat pohodu (ze sebe) ostatním.

„V průběhu Adventu jsem se přistihla v moment, kdy jsem na svůj závazek myslela tak urputně s tím, že ten svůj seznam přece musím splnit, vždyť jsem se k tomu ještě navíc veřejně zavázala a to mě dost znervózňovalo.

Říkala jsem si, to sis na sebe upletla trochu bič, co s tím uděláš? A vzápětí mi došlo, že o tohle ale přece vůbec nešlo – tlačit na pilu a dělat dobré skutky z povinnosti.

Tím závazkem nebylo naplnit kvantitu a odškrtnout si položky na seznamu, ale přinést do života nějakou kvalitu – kousek radosti.

Mým záměrem bylo udělat pěkný advent sobě i ostatním a jak známo, radost můžu nabídnout ostatním kolem sebe, jen když ji sama mám.

Proto (naprosto nesobecky) považuji za stěžejní hlavně svoji radost.

Když se vydám ze své energie tak, že na mě samotnou nic nezbyde, můžu pak šířit akorát nervozitu a naštvání, protože už mi vlastně nic jiného ke sdílení nezbývá.“

  • Co když to radost nepřinese? – V adventním videu jsem zmínila obavu, že dárek/čin, o kterém já předpokládám, že by někoho mohl potěšit, mu nakonec radost nepřinese. Co s tím? A je to důvodem nedarovat? Myslím si, že ne. Jsme zpátky u záměru – ten jediný můžu ovlivnit. To jestli radost způsobím nebo nezpůsobím, je nutné nechat osudu. Druhé nemůžu do radosti jakkoliv nutit, je to jejich prožitek. A se svou obavou nebo zklamáním si musím poradit sama, to je zase prožitek můj. :-)
  • Dar říkám tomu, za co neočekávám nic zpátky.Jaké sdělení a jaké pocity přináší dar, který je spojený s požadavkem nebo očekáváním něčeho nazpět? Ať už prosím o laskavost, očekávání vděku, chci si druhého zavázat, je to malý úplatek nebo rovnou snaha o manipulaci, všechno z toho bych asi nazvala jinak než darem. Myslím si, že dar ve svém pravém smyslu, v sobě neobsahuje závazek k reciprocitě.
  • Dát dar není povinnost, ale akt svobodné vůle. – Ano, dárky jsou často spojené s konkrétními daty v kalendáři, ale to z nich nedělá povinnost. Pokud je dar vyjádřením toho, že si někoho vážím, mám ho rád – a toto je můj záměr – tak to přece nemůžu dělat rutinně, jen proto, že je to zvykem a že nadešel čas… nebo ano? Neztrácí právě potom obdarování svou hodnotu?
  • Obdaruj tehdy, když to tak cítíš. – V souvislosti s předchozím bodem mi přijde smysluplnější dávat dárky tehdy, když se o slovo konkrétní záměr hlásí. Když chci někomu vyjádřit vděk, lásku, gratulaci nebo pro jiný neodbytný pocit, který říká „já mám dnes takovou radost, že se s ní chci podělit a udělat někomu jinému taky hezčí den“, „já tě tak miluju a chci ti tu svou lásku dneska nějak symbolizovat“, „chci ti dnes poděkovat za…“, „děkuji za to, že jsi, vážím si tě za…“ nebo třeba „chci se ti omluvit za…“ a jako vhodná forma vyjádření toho, co mi leží na srdci, mi přišel tento dar.
  • Na dar reaguj tak, jak to cítíš. – Stejně jako je moje svobodné rozhodnutí někoho obdarovat, je svobodným rozhodnutím obdarovaného dar přijmout nebo nepřijmout a nějak na něj reagovat. Být vděčný svobodně, ne povinně. Dar nepřijmout, pokud cítím, že mě dostává do pozice, ve které nechci být nebo je spojen s očekáváním závazku, který nechci přijmout.
  • Je třeba rozumět tomu, že odmítnutí se týká daru, ne darující osoby. – Myslím si, že společně s předchozím bodem, je tohle důležité uvědomění, ať stojím v pozici obdarovaného nebo darujícího. Je v pořádku odmítnout nevhodný dar i laskavost, kterou pro mě chce někdo udělat a já o to nestojím. Je třeba chápat, že odmítám-li, odmítám dar, ne darující osobujsem-li odmítnut, je odmítnut můj dar, ne já jako člověk.

Nemusíme mít všichni stejnou zkušenost a stejný názor. A protože pokračování článku vyjde zítra, potěší mě, když se podělíte o ty vaše.

Co o hodnotě obdarování učíte své děti vy?
O čem s nimi vedete dialog?


Potěší mě i to, když mezidobí využijete k vlastní reflexi a nasdílíte ostatním, co se vám honí hlavou.

  • Co s vámi dělalo vymýšlet adventní překvapení?
  • Co s vámi dělala jejich realizace?
  • Do jakých situací jste se díky tomu dostali?
  • Šlo spíš o dárky nebo o činy? Co vás k nim vedlo?
  • Co jste si v průběhu adventu uvědomili?
  • A co to pro vás celé nakonec znamenalo?

Pokračování najdete >>zde<<

Tagy:
Simona Dosedělová
Mým posláním je zpřístupňovat cestu k k radostnému a smysluplnému životu. ♥ Pomáhám svým klientům nacházet rovnováhu mezi prací a osobním životem. ♥ Jsem průvodcem na životních rozcestích, když ve vztazích chybí pochopení a laskavost. ♥ Jsem ve své přirozenosti spíš řešitel než ten, kdo vyčkává. Zastávám tedy variantu, komunikovat spolu důležité věci i když jsou nepohodlné, než se před nimi schovávat a nechat je hnít. ♥ Jsem koučka a lektorka. ♥ Napsala jsem pro vás eBook ZDARMA Minikouč do kapsy >>Více se o mně dozvíte zde >>
Komentáře