Osobní příběh Work Love Enjoy

Líbí se mi, že život přináší spoustu různých změn a nečekaných situací a vážím si sama sebe za to, že mám odvahu, být těm změnám a situacím otevřená – přijímat je, naslouchat jim, nechat se vést. Snažit se jim porozumět a nenechat se vláčet. A nakonec se rozhodnout, jestli do nich budu nebo nebudu zasahovat…

Dnes cítím klid, ale necítila jsem ho vždy. Byly doby, kdy v mém životě bylo všechno přesně naopak.

Říká se, že k velkým životním změnám nás často dovedou až velké životní zvraty a tak jsem si jedním takovým zvratem musela taky projít, abych pochopila, že jediný proti komu v životě bojuji, jsem já sama.

Ve chvíli, kdy jsem byla schopná otevřené zpovědi sama před sebou, vznikl příběh Work Love Enjoy.

Práce, vztahy a vnitřní prázdnota

Život mi před pár lety v jeden okamžik nabídl velkou pracovní příležitost a k tomu komplikovaného partnera a vyzval mě: „ukaž, jak si s tím poradíš.“

Daroval mi lekci, ze které jsem se měla učit o sobě, o svých životních rolích a prioritách, o vztazích i o světě kolem sebe.

Byla to doba, kdy jsem žila v přesvědčení, že život je hlavně o plnění povinností. První práce, potom zábava a bez práce nejsou koláče.

A potom taky v přesvědčení, že cokoliv mám udělat, musí být naprosto perfektní, bezchybné, dokonalé. Já musím být perfektní a bezchybná. Selhání se nepřipouští.

Laťka byla vysoko, takže vše radostné, co život nabízí, bylo nutné odsunout na “až zbyde čas”.

Bylo vlastně až příliš jednoduché ze svého slovníku pojem “volný čas” vymazat úplně, nahradit ho prací a ztratit díky tomu přátele i úsměv.

Vztahy, které mi zbyly, jsem měla navázané s podobně smýšlejícími lidmi, s těmi, co jsou nároční, zaneprázdnění a chtějí toho v životě hodně dosáhnout.

Jedním z nich byl i můj tehdejší partner. Na první pohled inteligentní, zábavný muž, který uměl dělat dobrý dojem a vybudovat atmosféru důvěry.

Současně ale také muž, který mi představil svět neuvěřitelných příběhů a lží, které dokázal prezentovat tak věrohodně, že o jejich pravdivosti nikdo nepochyboval.

Muž, který mi ukázal svět, ve kterém vládne alkoholová závislost, nepředvídatelná nálada, ponižování a agrese.

Díky němu jsem poznala, jak snadné je podlehnout manipulaciztratit sama sebe ve vztahu, který se nekontrolovaně houpe nahoru a dolů. Díky němu jsem zjistila, jak složité je z takového vztahu uniknout a znovu vytyčit hranice osobní svobody a identity, které mezitím téměř zmizely.

Mé tehdejší uvažování šlo zhruba takto:

  • práce, kterou odvedu, je to nejhodnotnější, co můžu po sobě na světě zanechat,
  • hodnotnou bytost ze mě dělá pracovní úspěch, respektive výše výplaty
  • lásku si musím zasloužit vstřícností a poslušností
  • a volný čas je luxus, který si nejdřív musím pořádně odpracovat, ale když na něj ve výsledku čas nezbyde, tak vlastně neva, však jsou důležitější věci (myšleno práce).

Z absurdity mých vlastních myšlenek mi dnes běhá mráz po zádech.

Svou minulost od sebe ale neodpářu, je součástí mojí osobní historie. Je ale na mě, jak s tou historií naložím – a to hlavně sama před sebou.

Klid a vyrovnanost, které pociťuji dnes, když vzpomínám, ale nepřišly ze dne na den.

Když jsem řekla Dost

Vlastně jsem ani nevěděla, co mám dělat a jakým směrem se mám vydat.

Jen jsem cítila, že musím znovu objevit sama sebe, posbírat všechny poztrácené kousky toho, kdo jsem.

Postupně jsem oprašovala hranice, které zavály nánosy zákazů, příkazů a strachů, domnělých očekávání a všeho toho, co jsem předpokládala, že musím a měla bych…

Postupně se přede mnou začaly odkrývat souvislosti, které jsem potřebovala pochopit:

  • že budovat kariéru dnem i nocí a obětovat jí veškerý svůj čas (a ještě v oblasti, která mi není blízká) – jenom proto, abych „všem“ ukázala, že to zvládnu, abych naplnila očekávání, zavděčila se a dosáhla uznání svých blízkých, po kterém jsem prahla a nedostávalo se mi ho – není cesta.
  • že snahou – získat si lásku a respekt ve vztazích tím, že budu bezmezně vycházet vstříc, omlouvat chování, které bych jako nezaujatý pozorovatel nikdy netolerovala a žít podle potřeb a pravidel někoho jiného, bez ohledu na mé vlastní – hezké vztahy nevybuduji.

Ve chvíli, kdy to do sebe takto zapadlo, a já pochopila, čeho jsem se sama na sobě dopouštěla, jsem cítila obrovské selhání, životní pochybení.

Jak jsem to vůbec mohla nevidět a dopustit?

Přiznávat si takové věci sám před sebou prostě bolí…

Je to jako náraz čelem do zdi, tak jaksi tupě to duní. A až ten zvuk odezní, zeď začne praskat, spadne a před vámi se objeví širé pole vašich vlastních omylů a nedokonalostí.

Není to hezký pohled. Zvlášť po tom, co celý život ženete motor na plný výkon, abyste dosáhli opaku.

Když to ale ustojíte, uvědomíte si ještě další věci. Třeba to, že není potřeba si nic vyčítat, není potřeba nic z toho vnímat jako selhání, protože teď tady stojíte, ohlížíte se zpátky, chápete, že to nebylo dobrý, ale že je to za vámi. Stojíte na začátku něčeho nového a máte na výběr, jak naložíte s tím, co s sebou táhnete.

A tak jsem měla na výběr, jak se ke své minulosti postavím.

  • Mohla se stát mým doživotním prokletím, které mě bude pronásledovat a připomínat mi, jak jsem v životě selhala.
  • Nebo se mohla stát mým zdrojem síly, který mi bude už vždycky připomínat, že jsem to byla já, kdo řekl dost a díky komu se dnes zase usmívám.

V ten moment jsem pochopila, že jsem se zkrátka v určitém období svého života dopustila určitých chyb. Tečka.

Pochopila jsem, že chybujeme všichni a že je to v pořádku. Není ale v pořádku za sebou své chyby táhnout, pořád dokola si je vyčítat a stavět na tom svou budoucnost.

Pochopila jsem, že všechny chvíle v našem životě, ty báječné, ne zrovna ideální, i ty, co nás srazí na kolena, mají potenciál být nám skvělým učitelem. A to právě tehdy, když se rozhodneme být majitelé svého vlastního příběhu – toho minulého i toho budoucího.

Možná právě díky této souhře všech okolností a uvědomění, jsem objevila ten chybějící článek skládačky – Enjoy a to jak je v životě strašlivě důležitý. Bez něj totiž ten příběh nikdy nebude kompletní. Nebude mít šťávu, bude takový smutný, šedý, nudný a prázdný.

Ať už bude to mé ENJOY symbolizovat ve vašem životě cokoliv, od úsměvu, se kterým chodíte po světě, přes radost z maličkostí běžného dne, vzrušení, spokojenost, pocit štěstí, nebo to, že i ve špatném dni dokážete najít cosi, co bylo vlastně fajn, přála bych si, abyste na něj nezapomínali.

Tímto článkem a vlastně i osobní zpovědí, vás chci podpořit ve snaze sladit si svůj život tak, aby byl Work Love Enjoy harmonický :-) A zvu vás tím taky k zamyšlení nad tím, kdo je majitelem vašeho příběhu – vašeho času a vás samotných…

Přemýšlet můžete třeba s tužkou a Minikoučem do kapsy,
který je >>zde<< ke stažení zdarma.

Simona Dosedělová
Mým posláním je zpřístupňovat cestu k porozumění životu. ♥ Pomáhám svým klientům nacházet rovnováhu mezi prací a osobním životem a dát prostor radosti, která se někdy zdá být zakázaným ovocem. ♥ Jsem průvodcem na životních rozcestích, když ve vztazích chybí pochopení a laskavost. A jsem ve své přirozenosti spíš řešitel než ten, kdo vyčkává. Zastávám variantu komunikovat spolu důležité věci, i přestože jsou nepohodlné, než se před nimi schovávat a nechat je hnít. ♥ Jsem koučka a lektorka. ♥ Napsala jsem pro vás eBook ZDARMA Minikouč do kapsy >>Více se o mně dozvíte zde >>
Komentáře